Jak jsem vybíral daily – den druhý

Již asi měsíc se zabývám ve volném čase tím, že vybírám novou daily káru, která nahradí mojí Fabii na operativní leasing. Protože ji ke konci roku odevzdám, o odkup nebo jiné nové auto již zájem nemám, rozhodnul jsem se, že si za stejné peníze pořídím něco, co mi mimo přepravní kapacity nabídne také trochu zábavy a radosti.

Jede se do Brna!

Potom, co jsem včera viděl v Praze jsem si myslel, že staré Alfy opravdu nic nevydrží, protože ten vrak, co je stejně starý a má najeto prakticky stejně jako moje M3, už ani nemá smysl zachraňovat. Moc jsem tomu nevěřil, že to není stočené, ale protože byl výčet chyb tak strašlivě dlouhý, tak už jsem nad nimi prakticky zlomil hůl. Situaci vylepšovali akorát kamarádi Alfisti, kteří mě přesvědčovali, že to opravdu není normální a že to je pouze dílem náhody, že první kousek, který jsem viděl, je takhle abnormálně opotřebený. Tak jako tak jsem si myslel, že mi Alfa není přána a pomalu jsem se smiřoval s tím, že koupím něco úplně jiného. Černé GTA SW mi vyfouknul někdo z Brna, kterému se auto první den rozbilo a byl ochotný ho prodat dál, ale pak si to rozmyslel, a modrostříbrný kombík z Boskovic za 205 tisíc se mi už z fotek příliš nezamlouval, takže ani není z čeho vybírat. Snad jedině, kdyby se ta stříbrná z Prahy nabízela za 80 tisíc, což by byl světový rekord v usmlouvání bazaristy. Jenže očividně tam byla hratelná sleva maximálně ve výši 10 tisíc, což by bylo dobrý tak na krabici kvalitních italských vín, aby člověk mohl zapíjet žal, způsobený takhle špatnou koupí 🙂 Večer jsem tedy hledal další alternativy a jako jediná možnost se mi jevila 128i, které ovšem prakticky neexistují, nebo 130i, které sice jsou, ale musel bych ho koupit ideálně večer, v černé barvě a jezdit s ním až po setmění. Vzhled toho zmenšeného E90 s čumákem alá „baby E46 na drogách“ a zadkem, který všichni dobře známe z první generace i30, mi opravdu nedovolí v něm jezdit ve dne a riskovat, že ztrávím zbytek dne v žaludečních křečích. Vím, že design je hodně individuální záležitost, ale všichni, kdo mi i130, teda pardon 130i doporučují, si ho nikdy nekoupili a ani o tom nepřemýšleli. 🙂 Tak jako tak jsem byl rozhodnutý začít páteční ráno telefonátem do Liberce, jestli bychom se nemohli projet v tom černém 130i s quaife. Jenže všechno překazila pozdní SMSka od nového majitele černé 156 GTA SW, který byl hrozně smutný, že se mu na autě už podruhé od koupě rozsvítilo kuře, a neví co s ním je. Navíc, zjistil, že se mu nevejde do garáže, takže to opravdu vzdává a je ochotný ho přeprodat. Nelenil jsem tedy ani minutu a ještě večer se s ním dohodnul, že odpoledne přijedu do Brna a podívam se na to. Alespoň jsem se mohl pomazlit se svým bývalým ST220 a pozeptat se jeho současných majitelů, jak se mu daří a udělal si výlet do zahraničí Prahy, který po lockdownu působil jako taková dobrodružná cesta na konec světa. Bylo to velmi osvěžující, připadal jsem si trochu jako Hanzelka se Zikmundem, akorát jsem neměl kolegu, ale jen psa, takže neměl kdo sepisovat paměti už v průběhu cesty. Jen co jsem dojel před brněnské městské divadlo, tak mě u auta přivítal velice sympatický týpek, herec a muzikant. Od pohledu bohém, srandista, který se vybavoval se všemi, kdo prošel okolo. To je opravdu Brno taková vesnice, že zná každý každého, nebo jen Tomáš je místní celebrita? Nebyl čas nad tím přemýšlet, protože už jsem se válel v prachu na parkovišti a se zrcátkem a světýlkem zkoumal, jak kvalitně někdo zamaskoval probíhající korozi. Kupodivu, docela obstojně a nevypadalo to ani jako posmrtná maska, spíše jsem to ohodnotil jako snahu o rozumnou opravu. Auto navíc nehrálo všemi barvami, ale odstín byl slušně trefený. Teda, snad, protože bylo špinavé jako prase. Hned mě trklo do očí, jak pěkně zachovalé jsou přední světla (by Carello), xenonové výbojky a maska, v porovnání s tím hnojem včera. Nasednul jsem dovnitř auta, kde mě uvítal hezky zachovalý a voňavý interiér, ve kterém se konečně cítil speciálně, jako ve správné Alfě GTA 🙂

Narozdíl od té včerejší, měli dveře pěkně definovaný chod, zámky, centrál, spínačka i okýnka fungovala docela fajn. Tak přecejen ty Alfy nejsou tak křehké, jak jsem si už začal myslet, protože tohle auto má na počítadle kilometrů přes pět obletů země a vypadá pořád dobře! Okay, za rovné dvě stovky tisíc už asi není co víc řešit, pokud to nebude klepat jako starý diesel – tak to auto beru i s těmi hnusnými 18″ disky, které brzo skočí na Bazoši. Okamžik pravdy, startér zaškytal a motor se váhavě rozběhnul. Držel velice volnoběh, který připomínal zkušeného provazochodce po sedmi pivech na sraze se spolužáky ze střední umělecké školy. Držel se, ale každou chvíli jsem očekával, kdy to chcípne. No, dobře, to už je docela drsné přirovnávání, tak toho raději zanechám a půjdu si do batohu pro diagnostiku, kterou jsem kdysi pořídil kvůli Lybře. Napíchnuli jsme to a jednotka ochotně vypsala seznam závad, které připomínaly týdenní nákupní seznam v Globusu. Dobře, dost už přirovnání 🙂 Povedlo se mi smazat chyby a šli jsme se konečně projet s tím, že uvidíme, jaké se vrátí po jízdě, a které způsobil novopečený majitel tím, že za běhu odpojoval snad všechno co mělo konektor, ve snaze přijít na příčinu rozsvíceného check enginu a nepravidelného chodu. S autem jsme se byli projet asi na hodinku a musím říct, že to je vlastně docela příjemný, ale obyčejný auto, ve kterém se fakt dá pohodlně cestovat i hopsat po městě. Malinko nás potrápila klimatizace, která nastavená na 16 stupňů topila jak petry, ale přitom o stupínek níže na LOW zase chladila jako sibiřský vítr. Mohli jsme si tedy vybrat mezi pomalým pečením zaživa, nebo příšernou zimou. Nejspíš automatické klimatizaci chybí informace z čidla, takže si myslí, že je uvnitř -273 nebo něco podobného. Proto, když má udělat z absolutní nuly těch 16 a více, tak se bude snažit topit, ačkoliv je uvnitř pocitově přes 25 stupnů. Čidla stojí pár korun, v Auto Kelly jsou skladem, takže to není nic, co bych nedokázal opravit sám. Jízdně to fungovalo docela podobně jako stříbrná, která vlastně nejela vůbec špatně. Navíc se projevovala akorát spojka, která v záběru mírně vibrovala. Podvozek působil o dost tvrdším dojmem na hranici snesitelnosti, ale myslím, že to vyřeším snadno výměnou kol a tlumičů a pružin za Bilstein B12. Jsou na tom totiž nevhodná kola a podivný stavitelný podvozek, který někdo nastavil do režimu břichoplaz. Doufám, že to takhle nenajezdilo mnoho kilometrů, aby se to nepodepsalo na stavu ramen. Třeba by to dokonce prozatím postačilo jen malinko přizvednout do polohy kostitřas! Ikdyž jsme jezdili docela dlouho, auto jsem několikrát záměrně zastavit a znovu nastartoval, ale kuře ne a ne znovu vyskočit. Po návratu jsem to tedy napíchnul znova. V jednotce zůstala pouze chyba P1173 a P1176, což je podle mého mechanika na italské vozy lambda nebo katík, a podle jednoho Alfisty rozladěná škrticí klapka, na kterou je potřeba aplikovat jistou magii s diagnostikou a prý se to tím opraví. OK, to jsou sice dvě různé příčiny, ale je to asi riziko, do kterého jsem ochotný jít. Protože Tomášovi již po dvou hodinách neustále zvonil telefon a spěchal zpátky na zkoušku do divadla, tak jsme si plácnuli a dohodnuli se na tom, že mi dá vědět, kdy bude připravený auto prodat. Já to tedy vzal čistě Alfisticky – tedy koupil jsem to velmi spontánně bez dalšího přemýšlení. Pomalu jsem tedy odjel na nejbližší pumpu vstřebat, že jsem si právě koupil svojí první Alfu, s tím, že jsem ji vlastně ani dokonale neprohlédnul, jak je mým zvykem, ale ohodnotil bych ten kontrolní proces tak na 70 %. Alfa se prý kupuje srdcem, tak co!

Tak to je ona, moje nová plechová láska!

Všechno je jinak!

Potom, co jsem to vstřebal, spadla ze mě únava z hledání vhodného auta, a začal jsem se těšit na svoji Alfu, které budu věnovat dostatek péče, aby byla spolehlivá a dokázala mě vozit každý den do práce nebo na nákupy. Je na čase si přiznat, že jsem fakt magor, ale opravdu tomu věřím, že to ta Alfa zvládne! A vlastně tolik neriskuji, protože mám ještě zálohu v podobě zánovní Fabie. Pokud by to nešlo podle plánu, tak mám ještě čas z toho vycouvat. Mohu to auto poslat zase dál a odkoupit na konci roku Fabii z operáku, nebo, pokud se rozhodnu si ji nechat jako takové druhé auto, tak přikoupit ještě další – nějakou sázku na jistotu – například levného pracanta typu jedničkové Fabie SDi. To už by bylo spíše takové krajní řešení, ale nebudu předbíhat. Nyní mi stačí vědět, že to není až tak hloupý nápad a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Napsal jsem tu radostnou zprávu hromadě přátel a začal už pomalu plánovat první kroky, které s autem udělám.
Pak mě trochu začalo vrtat hlavou, jestli jsem to auto neměl rovnou zaplatit, protože mě napadlo, aby z toho ještě nakonec Tomáš nevycouval. Zálohu nechtěl, tak to snad bude OK. Bylo ale ještě relativně brzo, slunko bylo vysoko a já byl nedaleko dalšího kousku na prodej, od člověka, který se dovozem podobných křápů zabývá profesionálně. Dokonce prý kdysi dovezl i tu černou 🙂 Z fotek se mi to auto vůbec nezdálo, ale proč tam nezajet, když to je něco přes půl hodiny cesty.

Tohle je ta třetí v ČR na prodej. Žádné další s manuálem se už u nás nenabízí 🙂

Po příjezdu na místo jsem to vzal hrozným fofrem, protože jsem nechtěl prodejce příliš zdržet. Hlavně, aby měla dušička pokoj, že jsem viděl všechny auta v nabídce. Byla za stejnou cenu jako černá krasavice, která má vyřešené rozvody a ramena a neměla na sobě viditelnou nedbale opravenou korozi. Vlastně mimo závady na motoru, se kterou se dokážu poprat, je to vážně fešanda. Jenže i tahle modrostříbrná vypadala na první pohled docela parádně! Už z fotek jsem sice viděl, že nepasuje kapota a bude tedy po bouračce, ale naživo to nebylo tak hrozné. Vlastně jsem zjistil, že to nebylo nic moc velkého, a nejspíš ji jen někdo někdy zahodil do závěje sněhu a celý problém spočívá v ohnuté kapotě, kterou bude potřeba buď nechat nějakým karosářským mágem srovnat, nebo v horším případě vyměnit. Co mě ale málem donutilo okamžitě odjet, tak byla koroze zadních i předních lemů, která sice není fatální, ale je určitě k okamžitému řešení. Ani brzdy na tom nejsou dobře, a to jak vpředu, tak vzadu. Nicméně kotouče i desky jsou u GTA záležitost pár tisícovek, takže to tomu klidně prominu. To máme brzdy za řekneme 6 palackých, kapota se třeba srovná za krabičku cigaret, 4x blatníček za nějakých 20 tisíc – jsme tam optimisticky za 2300 stokorun bez smlouvání o ceně. A to je vlastně pořád hratelné za takovou krasavici. Tak pojďme dál zkoumat kosmetiku.

Zrzky jsou prej sexy! Jenže téhle italce spíš sluší modrá…

Objevil jsem hodně prasecky opravený jeden práh, který se někdo nezdráhal snýtovat, takže ho bude nutné sundat, svařit a přelakovat. Ještě ho navíc někdo nastříkal do půlky černou barvou, jako to rády dělaly zlatý český ručičky na starých škodovkách. Člověk by to snad ani neřešil hned po koupi, jenže když už se bude lakovat, tak to bude výhodné udělat celé, ať pak neodstavuju daily kvůli kosmetice. Kalkulačka v mé hlavě ukazuje optimistický mezisoučet 240. Jenže tím nekončíme, na předku dále odhaluju popraskaný nárazník, který by chtěl také svařit a přelakovat. 246. Zadní dveře v růžku u okna si pošolíchám sám a tím bychom asi řádění na karoserii zakončili.

Tak napůl opravený práh nýty a černou barvou.

Prodejce přispěchal s měřákem tlouštky laku a chvíli se dohadujeme, který díl je v původním laku, a který je již přelakovaný. To samo o sobě svědčí o tom, že ten lak není ve špatné kondici. I spodek vypadá celkem obstojně. Našel jsem sice místa, která budou vyžadovat trochu lásky, ale to měly všechny tři podobné italky, takže náklady na případnou opravu nyní zanedbám.
Interiér vypadal celkem OK a rozhodně byl v lepším stavu, než stejně ojetá stříbrná z Prahy. Škoda, že bočnici sedačky řidiče někdo přečalounil koženkou z tržnice, protože to bylo provedeno moc pěkně. Kožené čalounění řadící páky se sice odrolilo až na kov, ale vlastně to nevypadá až tak zle a vzhledem k výše uvedeným problémům to úplně přejdu. Pojďme to tedy rychle prozkoumat dál. Auto má bohatou výbavu, takže nechybí ani příplatkové rádio s navigací. Jenže displej vypověděl službu, stejně tak jako obrazovka nahoře v kapličce na přístrojovce. Vůbec netuším, kolik utratím za rádio a jestli tu obrazovku někde seženu, tak navýším účtenku na bratru 255 tisíc. Nastal tedy čas nacvaknout převozky a vyrazit na klikaté moravské okresky. Cestou tam řídí prodejce a vůbec se za to nebojí vzít. Úplně stejné pocity jsem měl však den předtím v Praze a musím se zastavit ještě nad jednou otázkou. Proč všichni prodejci v bazarech drží volant jako Monte Karlo? Nemusel bych pak maskovat strach, když se neohroženě vrháme do zatáček 🙂

Typický bazarnický styl držení volantu Zdroj: https://www.televizeseznam.cz/video/autobazar/nakup-prodej-271367

Zajímá vás, jak dopadla testovací projížďka? Kterou jsem si nakonec odvezl? Vyčkejte do zítra na další pokračování!